ZPRAVODAJ

Skvělý velitel, úžasný pilot a nepřekonatelný střelec. Nezachránil jen život můj, ale spoustu dalších. 

Ačkoli se Den bitvy o Británii slaví až 15. září, není od věci připomínat si její hrdiny nejen k "výročí". Tehdejší časy nebyly pro život nic jednoduchého, Evropa byla z velké části v područí nacistického Německa a prakticky jediné, co stálo před zhmotněním dystopické budoucnosti mnoha knižních autorů, byla v roce 1940 hrstka pilotů, pozemního personálu a strojů.

Příběhů o mužích, kteří létali v několika kilometrové výšce v rychlosti přesahující 500 km/h, je mnoho a všechny jsou obdivuhodné, ale i mezi nimi se najde příběh o muži, který proslul svou výdrží a schopnostmi. Tento muž jménem Douglas Bader, tvrďák, náruživý kuřák dýmky a skvělý střelec totiž za svobodu své země bojoval ve vzduchu navzdory tomu, že v podstatě neměl nohy.

Douglas Bader se narodil v roce 1910 v Londýně jako syn civilního inženýra, který měl ve zvyku cestovat do nejvzdálenějších koutů britského impéria, kde se účastnil stavby mnoha zajímavých projektů. Baderův otec nakonec skončil se smrtelným zraněním během První světové války. Bader samotný byl skvělý student, který byl přijat na Cambridge, ale nemohl si tam dovolit studovat kvůli nedostatku peněz. Skončil proto na letecké univerzitě, kde byl kapitánem rugbyového týmu, šampionem v boxu a několikrát byl téměř vyloučen kvůli závodění v autech, ačkoli ani neměl oprávnění řídit. Skoro se dá říci, že by se jeho raný život dal použít jako scénář pro další film Rychle a zběsile.

V roce 1930 nakonec Bader promoval a byl přidělen k letce létající na strojích Bristol Bulldog, což byly dvouplošníky připomínající pozdní prvoválečná letadla. Bohužel, po pouhém roce létání Bader neuposlechl rozkaz ohledně létání pod 600 m a porušil i zákaz akrobacie. Pokusil se totiž o přemet letadla v minimální výšce, křídlem škrtl o beton a roztříštil letoun o zem takovou silou, až připomínal směs dřeva, kovu a hořícího benzínu. 

Nějakým zázrakem se Baderovi podařilo "pád na hubu" přežít a odnesl si z toho "pouze" rozdrcené nohy, které zůstaly pod křídlem. Když ho dostali do nemocnice, bylo jasné, že nohy už zachránit nepůjdou a obě prošly amputací, jedna pod kolem a druhá nad. Jako kompenzaci pro svůj handicap pak Bader dostal pár nových hliníkových nohou a musel se učit znovu chodit.

Nenaučil se ale jen chodit, znovu se naučil řídit závodní auta a létat na bojových letadlech. Mimoto se stal i šampionem v golfu, slušným tenistou a začal chodit s dívkou, která se po pár letech stala jeho manželkou.

Ačkoli Bader prošel všemi testy pro návrat do kokpitu bojového letounu, ho jeho nadřízení kvůli stavu nohou a navzdory jeho přání, vyřadili z letectva. Následující roky pak strávil jako úředník firmy Shell Oil a co chvíli požadoval svůj návrat do kokpitu stíhačky.

V roce 1939, když Hitler zametl s Polskem a nastartoval Druhou světovou válku, byla jeho žádost o návrat přezkoumána a Bader byl zařazen zpět do aktivní služby.

Jeho první štací se stala 19. skvadrona RAF. A víte co udělal jako první, když obdržel svůj fungl nový stroj Supermarine Spitfire? Provedl s ním přemet v minimální výšce...

Bader byl nakonec převelen k bojově aktivní 222. skvadroně a jeho první bojový let proběhl nad Dunkerkem v červnu roku 1940. V té době Spojenci procházeli jednou porážkou za druhou a všichni, kdo přežili blitzkrieg, byli zakopáni v Dunkerku, kde se snažili nalodit na jakoukoli dostupnou loď na cestě do Anglie. Němci vysílali pravidelně stíhače a bombardéry, aby napadali shromážděné vojáky a transportní lodě. Na britských letcích tedy ležela povinnost bránit spojenecké jednotky před německou Luftwaffe.

Baderův Spitfire vystřelil z mraků nad Dunkerkem za hřmění jeho osmi kulometů Browning v křídlech. Rychle mu došlo, že dokáže s letadlem dělat extrémně úzké obraty bez toho, aniž by upadal do bezvědomí díky efektům přetížení. Přetížení totiž obvykle tlačí vaši krev z hlavy do nohou, což způsobuje ztrátu kontroly nad strojem. Bader ale disponoval jednou velkou "výhodou", prakticky totiž neměl nohy, což mu pomáhalo se dostat za záda nepřátelských Messerschmittů. Po jeho prvním sestřelu nad kanálem se vrátil na základnu, doplnil střelivo a palivo a v dalším boji sestřelil nepřátelský bombardér Heinkel.

Po návratu do Anglie byl Bader ustanoven velitelem 242. skvadrony, kterou tvořili především Kanaďané, kteří to v bojích nad Francií nehezky schytali - více než polovina celé letky zahynula v bojových akcích proti Nacistům. Není se tedy čemu divit, že morálka byla na velmi nízké úrovni. Tady se ovšem prokázalo, jaký byl Bader skvělý velitel, protože morálka šla velmi rychle nahoru. Svým leteckým uměním ohromil své spolubojovníky, důkladně se seznámil se všemi team leadery (několik z nich vyhodil), posvítil si na disciplínu a všeobecně si získal respekt. Z celé letky se tak stal sehraný tým, který aby měl vždy připravené své Hurricany, si musel občas doslova vymlátit z pozemních techniků potřebné vybavení.

Když později přiletěli Němci na přátelský dýchánek, Douglas Bader v čele své letky vedl protiútok.

První sestřel letky byl připsán zrovna Baderovi, když sestřelil bombardér Dornier-17 hned v první akci.

Bader a jeho spolubojovníci byli poměrně úspěšní, ale jejich pozice byla ve skupině 12 (Number 12 Group), která měla bránit anglické vnitrozemí. Naproti tomu skupina 11 (Number 11 Group) na jihu byla ta, která to schytávala od Němců nejvíc. Protože byla skupina 11 neustále vytížená, posílala na nepřítele jednu letku za druhou. Douglas Bader naproti tomu vyvinul jinou taktiku - Big Wing.

Protože letiště kde byl Bader a i další letiště v blízkém okolí nebyla neustále bombardována, měl Douglas příležitosti shromáždit velkou skupinu letadel dohromady (3 - 4 kompletní letky) a za jeho osobního velení letět na nepřítele.

Během bitvy o Británii Bader a zbytek jeho letky sestřelili celkem 67 letadel při pěti ztracených mužích. Než skončila válka Bader osobně sestřelil 22 letadel, což z něj udělalo jednoho z nejúspěšnějších letců v historii RAF.

Po bitvě o Británii byl Douglas Bader povýšen a zapojil se do leteckých útoků nad Francií. Dařilo se mu poměrně dobře, dokud se nedostal do souboje s celou letkou Messerschmittů. Když jednoho z nich sestřelil, kus trosek z nepřítele zasáhl naplno jeho letoun. Z letadla se začalo kouřit a Bader byl nucen vyskočit nad nepřátelským územím. Během seskoku mu bohužel upadla noha, takže nebyl schopný se vyhnout zajetí a byl Němci přiveden do místní nemocnice, kde se setkal s Adolfem Gallandem, což byl jeden z nejtvrdších pilotů celé války (70 potvrzených sestřelů a jeho letoun měl nainstalovaný popelník, aby mohl pokuřovat cigarety během likvidace Spitfirů). Galland zařídil Baderovi shoz nové nohy z Británie. Bylo to takové znamení respektu k nepříteli.

Bader slušně poděkoval za pohostinnost, nasadil si nohu a při nejbližší příležitosti se pokusil utéct. Chytili ho. Tak to zkusil znovu. Zase ho chytili a přesunuli ho sem: 

Tento Drákulův hrad se jmenoval Colditz a nedalo se z něj utéci. Bader strávil zbytek války zde, dokud hrad neobsadili v roce 1945 Spojenci. Poté se vrátil domů do Anglie, kde tak tak stihl vítěznou přehlídku Spojenců k příležitosti vítězství ve Druhé světové válce.

Po válce Bader létal jako letecký instruktor. Po odchodu z RAF se stal řečníkem a založil nadaci Douglese Badera, která pomáhá postiženým atletům v cestě životem. V roce 1976 byl za svou humanitární práci odměněn rytířským řádem.

Zemřel v roce 1982 ve věku 72 let.

Čest jeho památce.