Nebyl by to správný začátek roku, kdyby si Kim Čong Un a prezident Donald Trump nevyměnili nějaké "zdvořilostní" výhrůžky o vzájemném nukleárním zničení. Mezi těmi výhrůžkami jsou ovšem velké nepřesnosti. Ano, samotný prezident Spojených států (pravděpodobně i jeho severokorejský protějšek) má odpovědnost rozhodovat o odpalu atomových zbraní, ovšem neděje se tak za pomoci tlačítka.
Ve svém novoročním projevu Kim Čong Un prohlásil: "Amerika by měla vědět, že mám na stole k dispozici nukleární tlačítko a celé vnitrozemí je v dosahu našich zbraní. Spojené státy tak rozhodně nemohou zahájit válku proti mně a mojí zemi".
Ke své odpovědi dopomohl Trumpovi jeho oblíbený Twitter, kde v podstatě prohlásil, že má své tlačítko "funkční, větší a silnější".
Ve tweetu samotném je několik překroucených faktů. Velikost nukleárního arzenálu Severní Koreje je irelevantní. Tyto zbraně mají tak obrovskou ničivou sílu, že i jedna plně funkční raketa je mocný odstrašující prostředek. Podle odhadů by měla Korea disponovat něco mezi 9 až 20 nukleárními zbraněmi a dostatkem štěpného materiálu na stavbu dalších 60. Další aspekt, dělající Trumpův tweet zbytečným, je to, že na severu Koreje je tak omezený přístup k internetu, že je otázka, kdo jeho tweet v zemi četl. Prakticky tedy šlo jen o jeho ego reakci a pokus o "poměření pindíků" s Kim Čong Unem.
Nejpodstatnějším detailem je ovšem to, že nic jako popisované tlačítko není. V případě prezidenta Trumpa jde o armádního důstojníka, který je s ním ve všech okamžicích. Důstojník u sebe má kufřík označený zkratkou PES (Presidential Emergency Satchel). Uvnitř kufříku nenajdete nic jako tlačítko, ale množství papírů a knih. V knihách je výběr útočných možností, malá identifikační karta s autentizačnímy kódy prezidenta, seznam bezpečných bunkrů, kde se prezident v případě útoků může schovat a instrukce jak používat nouzový vysílací systém.
Pokud se už Trump rozhodne použít nukleární zbraně, měl by se poradit s nejbližšími poradci o tom, jak by měly být přesně použity a jaké plány v černé knize použít. Jakmile je plán vybrán, prezident se identifikuje správným kódem z karty u velení amerických strategických sil. Po úspěšné identifikaci je rozkaz předán dál zabezpečeným kanálem až k patřičně vyzbrojeným jednotkám, ať už se jedná o ponorky, bombardéry, raketová sila a další. Pokud se rozkaz shoduje se zákony, všichni pod prezidentem jsou povinni rozkaz splnit.
Systém použití těchto smrtících zbraní má být funkčně rychlý, ale zároveň v sobě obsahuje množství kontrol, aby se předešlo impulsivnímu jednání. Prezident se musí poradit se svými nejbližšími poradci jako je tajemník ministerstva obrany a poradci národní bezpečnosti. Ačkoli nikdo z nich nemá právo veta, mohou se pokusit prezidenta přesvědčit, že nukleární úder není nutný. Identifikační systém pomocí jasného kódu by měl předejít zneužití zbraní díky falešným rozkazům a zároveň dává prezidentovi nějaký čas navíc na rozmyšlenou.
Pravděpodobně to není dokonalý systém, ale lepší než aby fungoval na pouhé tlačítko.
