ZPRAVODAJ

Říkalo se jim SADM (special Atomic Demolition Munitions) neboli speciální atomová demoliční munice. Byly to ve skutečnosti malé nukleární zbraně, které jste si prostě mohli hodit na záda a odnést tam, kde to bylo třeba.

Armáda USA i námořní pěchota disponovaly během Studené války minimálně několika tucty těchto "drobků". S municí trénovali jen elitní vojáci, kteří museli mít výcvik v infiltraci nepřátelských linií a likvidaci důležitých strategických cílů. Tito vojáci také věděli, že využívání těchto zbraní je extrémně nebezpečné a případné mise by byly prakticky sebevražedné. Pokud máte zájem, existuje interview, kde se jeden z veteránů podobné jednotky rozpovídal o životě v armádě a tréninku s atomovkou v batohu.

Teď něco málo k historii této pozoruhodné zbraně. Po válce v Koreji americká armáda spoléhala na technickou převahu svého nukleárního arzenálu, protože země Varšavského paktu měly velkou převahu v konvenčních silách. Američani byli schopni nasadit celou řadu taktických nukleárních zbraní, ať už se jednalo o protiponorkové nálože a nebo klasické nukleární rakety, které dokázaly jedním zásahem zlikvidovat velké množství nepřátelské techniky a pěchoty. 

SADM vážil pouhých 26 kg (to je na atomovku opravdu málo) a byl zapouzdřen v hliníkovo-laminátové konstrukci.  Zbraň mohla být přenášena na speciálním zádovém postroji, být tažena na lyžinách přes zasněžený terén a nebo prostě shozena na padáku přímo do nepřátelského území.

Hlavními cíli těchto bomb měly být kupříkladu nepřátelská letiště, přístavy, industriální centra apod. Na bojištích by byly také použitelné, vytvořily by radiačně nepřístupné zóny, kterými by nepřátelé nedokázali projít.

Mark Bentley, veterán jednotky cvičící právě s touto zbraní, v interview vzpomínal jak byl trénován v přenášení zbraně, jejím umístění a následné aktivaci a nastavení časovačů. Už tenkrát bylo Bentleyimu jasné, že jakákoli mise se SADM byla sebevražedná. Bomba měla explozivní sílu jedné kilotuny TNT (což je zhruba 1/15 bomby shozené na Hirošimu), takže kdokoli by bombu nastavil, byl by s největší pravděpodobností zabit výbuchem. Navíc, jak Bentley tvrdí, vždy musel někdo u bomby zůstat, aby nedošlo k její deaktivaci nepřítelem.

Bomby B54 byly vyřazeny z arzenálu v roce 1989, ačkoli Bentleyeho jednotka byla deaktivována daleko dříve. I když nikdo v Pentagonu nikdy oficiálně neřekl, proč byla SADM vyřazena, bylo to nejspíš kvůli nízké pravděpodobnosti úspěchu při nasazení v totální válce.

Navíc, při nasazení podobné zbraně se mohlo leccos pokazit. Letoun nesoucí zbraň i její tým mohl být sestřelen, tým samotný mohl být za nepřátelskými liniemi zajat či pobit ještě před splněním cíle. Generálové se vlastně ve výsledku ani nemuseli dozvědět, zda byla mise opravdu úspěšná. Navíc, pokud by cíl opravdu stál za likvidaci nukleárními zbraněmi, existovaly a existují daleko spolehlivější nosiče jaderných hlavic, než je voják s baťůžkem.

Dalším problémem byla samotná velikost a účinnost B54. Byla tak blízko konvenčním zbraním, že existovala větší pravděpodobnost, že bude použita na bojišti. Použití nukleární zbraně by pak mohlo vést ke stejné odpovědi od nepřítele, což by mohlo vyústit k plné nukleární výměně, která by dost pravděpodobně zlikvidovala celé lidstvo.

Dnes už jsou časy (či spíše technologie) jiné než za doby Studené války, takže většinu misí, co měla zastat B54, dokáží splnit konvenční síly. Pravděpodobně už nikdy podobnou zbraň kvůli její praktické nepraktičnosti neuvidíme.