ZPRAVODAJ

V lednu roku 1945, jen pár měsíců před bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa v druhé světové válce, prohlásil George S. Patton: „M1 Garand je jeden z nejlepších kusů vybavení, co se dostal do naší armády“.

Tohle ocenění je bezesporu zasloužené. Tato poloautomatická puška sloužila americkým jednotkám v polích severní Francie, na pobřeží Okinawy, v horkých píscích Afriky, stejně jako v nepříjemné vlhkosti na Filipínách. Ve více než jednom ohledu dokázala tato puška vyhrát nejkrvavější válku lidské historie.

Počátek

Puška, která pomohla osvobodit Francii, byla vytvořena kanadsko-francouzským konstruktérem Johnem Garandem, a to dvacet let poté, co se přestěhoval v 11 letech do Ameriky. Jeho načasování nemohlo být lepší. Po hrůzyplném a krvavém představení, jakým byla první světová válka, americká armáda potřebovala nahradit zastaralé opakovací pušky moderními poloautomatickými zbraněmi, které by byly schopny zvýšit palebnou sílu průměrného pěšáka. Jedním z příkladů pro americké konstruktéry byly kupříkladu francouzské pušky RSC 1917, které byly ovšem nasazeny až ke konci války a do bojů tolik nezasáhly.

Již od roku 1920 Garand experimentoval s různými designy s velkým množstvím mechanismů, ale až v roce 1926 došlo k průlomu, kdy byl poprvé použit systém odběru plynu z hlavně. Armádní testy v roce 1931 dokázaly, že puška M1 je jednoduchá, přesná a spolehlivá. Jinými slovy, perfektní zbraň.

Avšak Garand měl i svojí konkurenci… Jejím konstruktérem byl známý a talentovaný John Pederson, který kromě své pušky představil i nový náboj .276.  I když se tato nová ráže představitelům armády líbila, z důvodů logistiky a zaběhlé výroby byly obě pušky předělány na kalibr .30 a po rok dlouhém testování zvítězil Garandův výtvor a puška M1 byla oficiálně zavedena do armády.

Malá lekce anatomie

M1 Garand je poloautomatická puška využívající principu odběru plynů z hlavně. Plyny jsou vedeny válcem umístěným pod hlavní pušky, kde posouvají nosičem závorníku, což odemyká a uzamyká závěr. Závorník následně zasunuje náboje do komory a závěr při posunu napíná bicí mechanismus a stlačuje předsuvnou pružinu. Starší varianta pušek měla speciální nástavec, který plyny odebíral, ale velice obtížně se čistil a docházelo k takzvanému karbonovému zanesení vývrtu hlavně, což velice nepříznivě ovlivňovalo přesnost střelby. Tento problém byl velice brzy po zahájení masové výroby vyřešen novou verzí, u níž byl odběr plynů zajišťován kanálkem, který spojoval hlaveň a plynový válec ve vzdálenosti 38 mm před ústím hlavně, což ji prodloužilo na 24 palců (610 mm). Zbraň byla nabíjena za pomoci nábojových rámečků s 8 náboji.

Po dvou desetiletích tedy měla americká armáda konečně svou novou zbraň. Využívajíc náboje ráže .30, nabíjená plynem a známá pro svůj zvuk při vystřelení posledního náboje a „vypadnutí“ zásobníku, M1 Garand byla oficiálně přijata dne 9. ledna roku 1936, kdy za necelý rok nahradila starou opakovačku Springfield M1903. Jen několik měsíců předtím, jeden velice známý Rakušan převzal vládu v Německu a události směřovaly k největšímu střetu v lidských dějinách. A zároveň k nejlepšímu testovacímu poli pro novou pušku.

Mašina na zabíjení

Už když byla v roce 1937 M1 představena, kterýkoli voják dokázal vcelku snadno vystřelit až 30 střel za minutu, což bylo nepředstavitelné zlepšení oproti starému Springfieldu. Navíc, její mířidla umožňovala snadné zaměřování a byla ideální pro střelbu na pohybující se cíle.

Svůj evropský debut zažil Garand během operace Torch v listopadu roku 1942, ale skutečný křest ohněm proběhl na bojištích v Pacifiku, kde si puška musela poradit s velkým množstvím náročných atmosférických podmínek. Podrobena jemnému písku, bahnu, slané vodě i sopečnému popílku, M1 selhala jen výjimečně. Její jediná velká nevýhoda byla váha. Se svými až 5,3 kg měla problematické těžiště a mohutná pažba znemožňovala opravdu pohodlné nošení. Menší problém byl v zásobnících, které se opravdu špatně nabíjely podruhé a samotnou armádou byly označovány za jednorázové. Navzdory těmto problémům, vojáci  své nové pušky milovali. Nositel medaile cti, seržant Walt Ehlers vzpomínal: „Ti, kdo trénovali ještě se se starými Springfieldy, si nikdy na M1 nestěžovali už jen díky té palebné síle… Ta puška byla prostě daleko modernější.“

V dubnu roku 1945, s vítězstvím na dohled, generál Patton vyjádřil své uznání tím, že nazval M1 tou „nejvíc smrtící puškou na světě“. V květnu stejného roku, v bitvě o Luzon, získal vojín John McKinney medaili cti tím, že sám napadl japonské kulometné hnízdo. McKinney vyběhl do kopce pouze s Garandem v ruce, z blízkosti vyprázdnil zásobník do japonských vojáků (7 jich tím zabil) a pak s puškou jako s palicí napadl a přemohl další tři Japonce.

Výroba M1 skončila s rozuzlením druhé světové války, ale ne na dlouho. S vypuknutím Korejské války a hrozbou Studené války byla výroba v roce 1953 obnovena a dalších 350 000 kusů spatřilo světlo světa. Boje v Koreji také znovu prověřily odolnost pušky v extrémní zimě. Jednotky hlásily, že ze všech zbraní co mají k dispozici, je M1 ta nejspolehlivější. Prakticky až do konce 70. let bylo možné Garandy spatřit ve výzbroji národní gardy a rezervistů, než byly nahrazeny modernějšími M14 a M16.

Puška na odpočinku

Sám John Garand nikdy nepřijal žádné odměny za svůj výtvor a v podstatě ho zdarma věnoval své adoptivní vlasti. Kongres se ho snažil odměnit za zásluhy 100 000 dolary, ale nikdy z toho nic nebylo. Se svou prací pokračoval ve Springfieldské zbrojovce až do roku 1953, kdy šel do důchodu. Zemřel 16. února roku 1974, bylo mu 86 let.

Zhruba 5,5 milionů M1 bylo vyrobeno mezi roky 1936 až 1956 a puška bojovala prakticky ve všech velkých bitvách americké armády. Nahrazena byla v roce 1961 zbraní M14, která po ní zdědila velké množství komponentů, jako byl závorník, závěr a mířidla. Ještě dnes se M1 prodává jako přebytková armádní zbraň pro civilisty a je používána na lov a střelbu na terč. Na Garand je stále vzpomínáno jako na pušku, která bojovala ve světové válce a vyhrála.