Dne 18. dubna roku 1942 došlo k téměř "zázračnému" náletu proti japonskému ostrovu Honšú. Jeho název je odvozený ze jména člověka, který stál prakticky za celým plánováním, Jimmyho Doolittla...

Dne 18. dubna roku 1942 došlo k téměř "zázračnému" náletu proti japonskému ostrovu Honšú. Jeho název je odvozený ze jména člověka, který stál prakticky za celým plánováním, Jimmyho Doolittla. Jeho názor byl, že válka se ve výsledku až tak neliší od pouliční rvačky... Když dostanete pěstí, pravděpodobně to budete chtít nepříteli oplatit. Stejný případ byla i situace okolo Doolittlova náletu na Japonsko po jejich útoku na Pearl Harbor.

Doolittle a jeho muži neletěli, aby podpořili své muže na zemi, ani necílili na japonský průmysl. S malou šancí na přežití riskovali vše, aby připomněli nepříteli, že si vybral boj se špatným státem. Materiální poškození, kterého tento nálet dosáhl, bylo na standardy Druhé světové války minimální, ale psychologický efekt, který to mělo na lid v Japonsku a Americe, byl obrovský,

Japonsko po tomto náletu už nebylo nedotknutelnou zemí. Japonci si už nemohli dovolit nechat domovinu bez jakékoli obrany. Celkově to byl čin, který byl ve své době bezprecedentní a Jimmy Doolittle i jeho muži za něj získali vysoké vojencké pocty.

Z Pearl Harboru do Japonska

7. prosince roku 1941 musely Spojené státy vytrpět následky toho, co je dnes považováno za nejúspěšnější překvapivý útok v moderní historii vojenství. Japonci, kteří nemuseli čelit v Pearl Harboru téměř jakékoli obraně, si vybrali v přístavu své cíle, které poté torpédy a bombami zničili či těžce poškodili. Jediné štěstí pro Američany bylo, že jejich letadlové lodě v té době byly mimo přístav a unikly tak zkáze. Amerika byla po tomto útoku v šoku, ale okamžitě vyhlásila Japonsku válku a připravila se k boji,

I když o čtyři roky později Amerika zvítězila, první měsíce po porážce v Pearl Harboru nebyly o nic lepší. Pacifická flotila ztratila další lodě, přišla o další teritoria a tisíce mužů na Filipínách museli po své porážce projít nechvalně proslulým Bataanským pochodem smrti.

To, co ovšem Japonci, ani většina Američanů nevěděli, bylo to, že prezident Roosevelt v týdnu po Pearl Harboru nařídil útok na japonské pobřeží v nejbližším možném datu. Pro takhle náročný úkol se nakonec letectvo obrátilo na svého proslulého testovacího pilota, Jimmyho Doolittla.

Kromě toho, že měl naplánovat samotný nálet, měl mu i osobně velet z vedoucího letadla. Na akci byli rekrutováni dobrovolníci, kterým bylo řečeno, že se jedná o extrémně nebezpečnou tajnou misi, která byla důležitá pro vojenské snažení, a že šance na jejich přežití jsou malé. Celkem 79 mužů se přihlásilo do akce a jejich jména nakonec vstoupila do historie.

Cesta k samotnému Japonskému pobřeží přes námořní obranu byla zrádná, jelikož Japonci nesměli o útočném svazu vědět. Dalším problémem byl dolet letadel, která musela uletět několik stovek mil, aby se dostala k cíli a pak do bezpečí. Pro tento účel byly nakonec vybrány bombardéry B-25, které byly upraveny pro start z letadlové lodi USS Hornet. Po zasažení Japonského hlavního města měly bombardéry přeletět do spřátelené Číny.

Celá akce zpočátku vycházela plně podle plánu, dokud několik japonských rybářských lodí nezahlédlo Hornet přibližně 100 mil od původně určené zóny startu letadel. Místo zrušení mise a nebo riskování extrémně cenné letadlové lodi se Doolittle rozhodl dát pilotům "zelenou" a přikázal všem bombardérům na misi odstartovat.

Do srdce nepřítele

Brzký start znamenal, že palivo letadel sotva vystačí a bezpečný dolet do Číny byl ještě méně pravděpodobný. Přesto do akce šli všichni muži, kteří se přihlásili... Po vzletu všech 16 letounů B-25 dosáhlo japonského vnitrozemí a v Tokiu a jeho okolí zasáhlo několik vojenských cílů. japonci sice zahájili protiletadlovou palbu, ale ve všech ohledech byli tímto útokem zcela zaskočeni.

Mise byla splněna a nyní se Doolittlovi muži museli vypořádat s nedostatkem paliva a času na cestě do Číny. Jedno z letadel "pálilo" benzín o dost rychleji než ostatní, takže se posádka rozhodla letět do bližšího Ruska, kde byla zajata a internována.

Ostatní pokračovali dle plánu směrem k Číně, kde postupně všech 15 letounů nouzově přistálo a nebo byla posádka nucena vyskočit z letadla. Celkem tři muži zemřeli během nouzového seskoku a osm jich bylo zajato Japonci (z nich čtyři zemřeli v zajetí). Jimmy Doolittle patřil mezi ty šťastnější, kteří nálet přežili, ale neměl prakticky žádné informace o tom, čeho útokem vlastně dosáhli.

Uvědomoval si, že ztratil vlastně všech 16 letadel, a že způsobil minimální poškození Japoncům, takže očekával, že po návratu bude souzen vojenským soudem. K jeho překvapení se vrátil do země, která jeho akci oslavovala a samotný prezident mu udělil Medaili cti.

 

I když bylo poškození okolo Tokija a v samotném městě jen symbolické, psychologický efekt měl dlouhodobé dopady. Japonci si uvědomili, že jejich domovina není neporazitelná a  jejich ostrovy nedosažitelné, a tak přesunuli velké množství prostředků na svou obranu a ochranu císaře, což oslabilo jejich vojenské snažení v Pacifiku.

Po tom, co oplatili nepříteli úderem na citlivé místo, morálka se v Americe odrazila od dna a všichni byli spojení novou chutí do války. Ačkoli to tenkrát Doolittle ještě nevěděl, jeho čin patřil k jednomu z nejdůležitějších v celé válce.

Poslední přípitky

Z celkem 80 mužů, kteří ten den vyrazili na misi, celkem 7 už nikdy nezažilo teplo domova. Během následujících let dalších 11 položilo život v boji proti Japonsku a na konci války bylo Doolittlových nájezdníků pouze 62. Během události, která je stejně symbolická jako nálet samotný, se každého 18. dubna sejdou žijící členové Doolitlovy jednotky a připijí si na padlé kamarády a akci samotnou.

V padesátých letech byli také všichni muži obdarováni po jednom stříbrném poháru se jménem, který se obrátí dnem vzhůru, když jeho majitel zemře.

Pohár Jimmyho Doolittla byl otočen v roce 1993 a dnes už pouhé čtyři nejsou obrácené. Ve vitríně s poháry je také koňak Hennesy z roku 1896, což byl rok narození Doolittla. Bylo dohodou, že se koňak neotevře dokud nebude žijících účastníků akce jen pár, a každý rok může být přípitek ten poslední.

Koňak byl nakonec otevřen v roce 2013 na ceremonii v Národním muzeu letecva Spojených států. Během dne veteránů čtveřice stárnoucích mužů otevřela zátku koňaku a společně připila svým kamarádům a svému velitelovi...


Další články

Jak mormonský pilot vykouzlil vánoční atmosféru pomocí fondánu

Prožít Vánoce v německém zajateckém táboře je samo o sobě natolik smutné, že nás z těch představ sotva něco vytrhne. A přesto... Dojemný příběh poručíka Terryho nám ukazuje, že i v nejtemnějších

Malé vánoční příměří roku 1944

Za druhé světové války nedošlo k žádnému velkému příměří jako o Vánocích roku 1914. Tenkrát tisíce francouzských, německých a britských vojáků opustili své zákopy a setkali se v „zemi nikoho”, aby si

Vznik československého letectva: Příběh odboje a vzletu

Letos v říjnu uplyne 105 let od vzniku československého letectva. Podle historiků datujeme jeho začátek k 30. říjnu 1918, kdy důstojníci rakousko-uherské armády ustanovili v P

Jak se připravit na výšlap do vysokých nadmořských poloh

„Nejnáročnější byl pro mě výstup ke gejzírům El Tatio ve výšce zhruba 4.500 m n. m. Nebo na chilskou náhorní plošinu Chajnantor, kde má Evropská jižní observatoř své špičkové teleskopy. To bylo o

ANCHOR_TOP_TITLE

Ahoj!
Kdybychom mohli, podáme vám ruku na pozdrav.
To ale bohužel nejde a musíme si vzájemně podat jen vaše cookies. Jste pro?
Díky nim budeme vědět, jak to na našem webu žije a ukážeme vám jen takovou reklamu, co vás opravdu zajímá.
Co jsou cookies?

Nastavení cookies

Vaše soukromí je důležité. Můžete si vybrat z nastavení cookies níže. Co jsou cookies?